• Vzdělání pro děti bez podmínek a pro všechny

    Kolik z učitelů si uvědomuje, jak moc ovlivňuje děti jejich chování k nim?

    Posledních pár let uvažuji nad tím, jak nejlépe provozovat školský systém, který by byl více lidský. Moje zkušenosti ze školy jsou takové, že učitelé byli různí – v přístupu k učení i k dětem. Potkala jsem laskavé učitele a učitelky, které jsem měla ráda a obdivovala je. Potkala jsem zapšklé, nespravedlivé pedagogy, které očividně nebavila a nezajímala ani jejich práce, ani děti. A potkala jsem takové, kteří byli tvrdí a přísní, ale spravedliví. Všichni mě nějakým způsobem ovlivnili a něco mi dali. A to si uvědomuji až jako dospělá.

    Kantoři, kteří byli nespravedliví a nezajímali se o nic, než jen odříkat si hodinu – ti ve mně zasévali vzdor. Ti, kteří byli laskaví a hodní, ti mi přirostli k srdci a tím snadněji jsem pro ně plnila úkoly a poslouchala je, co mi předávají. A přísní učitelé, kteří byli ale fér, ti mě naučili disciplíně, výdrži, uměli ocenit moji tvrdou práci – což mě motivovalo snažit se. Naopak, když jsem něco provedla, věděla jsem, za co a proč jsem si zasloužila trest.

    Přesto ale mám pocit, že je stále hodně pedagogů, kteří jsou vyhořelí. A patří právě do první popsané skupiny. Tito učitelé dětem bohužel nedají a nepředají nic víc než odpor k systému, demotivaci a vzdor. Učitelé a ředitelé, kteří neřeší a přehlíží šikanu. Nebo, v dnešní době – nebrání děti před těžkou palbou příkazů a rozkazů od vlády a ministerstev.

    Tak se nám stalo, že děti byly téměř rok doma. Potom, když jim bylo dovoleno jít do školy, musely nosit roušky či respirátory a dokonce se testovat. Pro mě nepřijatelná situace. Děti potřebují vidět mimiku okolí. Jak paní učitelky, tak kamarádů a kolektivu – kdo se usmívá, kdo se na sebe šklebí atd. Nemyslím si že kdokoliv má právo zasahovat do informací o zdravotním stavu dětí.

    Spousta ředitelů sklopila hlavu a zavedla tyto pravidla na svých školách. Kdo se tomu postavil, mohl být dokonce vyhozen ze školy. Někteří ředitelé za podpory rodičů se tomu ale postavili – například pan ředitel Petr Vrána, který je ředitelem Základní a Mateřské školy v Troubkách. Učitelky, které nesouhlasí s plošným testováním dětí, dávají výpovědi. Stovky rodičů protestují, ale když ředitel/ka jejich školy souhlasí s protiepidemickými opatřeními, nenadělají nic. Jedině nechat děti doma, nebo je přehlásit na jinou školu.

    Učitelé, kteří dali výpověď, spolu s rodiči našli řešení, jak vzdělávat děti bez klasických institucí!

    Tato situace ale vedla k tomu, že nesouhlasící učitelky a nespokojení rodiče společně našli řešení. Toto řešení se jmenuje Komunitní vzdělávací centrum.  Zde učitelé učí děti bez omezení. Nespadají dokonce ani pod ministerstvo školství, takže nemusí důsledně dodržovat osnovy nebo nutit dětem různé indoktrinace.

    Podmínky pro přijetí dítěte do komunitního vzdělávacího centra jsou tyto:

    • aby dítě mělo v kmenové škole schváleno individuální vzdělání
    • vypracován posudek od pedagogické psychologické poradny (ten potom také schvaluje ředitel kmenové školy)

    • dvakrát za rok přezkoušení učiva na klasické škole.

    Bohužel, z důvodu že vzdělávací centra nespadají pod ministerstvo školství, nemají žádný nárok na dotace, třeba na vybavení. Tudíž, je zde finanční otázka – podporovat centrum musí rodiče, případně investoři. Hlavně na začátku jde o poměrně velkou částku, kterou je nutno investovat. Jedná se o nájem, vybavení, platy pedagogů. Částka, kterou musíte platit za vzdělání dítěte tedy může být značná – ale vše záleží na počtu dětí. Čím více dětí, tím méně musí platit jednotlivý rodič.

    Příklad pro představu – Komunitní vzdělávací centrum Teplice platí za náklady celkem cca 55 000 kč měsíčně (tyto výdaje nezahrnují platy zaměstnanců). Mají však kapacitu až 60 dětí, a pokud by byla naplněna kapacita, mohlo by jít o měsíční příspěvek pro vzdělávací centrum okolo 920 kč/dítě/měsíc. Aktuálně ale nemají plnou kapacitu, a tak vychází výdaje cca 3500 – 4 600 kč/dítě/měsíc.

    Chápu, že pro rodiny s více dětmi nebo pro matky samoživitelky je to nejspíš nereálná situace. Přesto se ale chci snažit podpořit tato vzdělávací centra, aby lidé věděli o této možnosti, aby se naplnily kapacity a tím bylo umožněno i ostatním platit menší příspěvek a bylo to tak schůdnější pro více rodin. Vzdělávací centra mohou také velmi dobře pomoci v době lockdownu. Rodič nemůže do práce, protože dítě nemůže do školky, která je zavřená. Vzdělávací komunitní centrum může nabídnout širokou škálu možností – dítě v předškolním věku si může hrát v herně. Děti různého věku můžou fungovat na bázi dvojtřídek – například: 

    5. třída, vyučování:     8:00– 12:00 hod. 

    8. třída, vyučování:    10:00 – 14:00 hod.

    12:00-14:00 hod. mohou mít předměty, které budou společné pro obě třídy, kdyby to byla výtvarná výchova, tělocvik, nebo cokoliv jiného. 

    Stejně se může komunitní centrum postarat třeba i o předškoláky, které ještě nevzali do první třídy. Může si hrát v herně a může být hravou formou připravován na první třídu. Komunitní vzdělávací centra se sice mohou trochu plést s různými rodičovskými centry, vzdělávacími centry, kde probíhají různé přednášky i školení a není to přímo vzdělávání dětí. Ale i tak je spousta komunitních vzdělávacích center napříč celou republikou.

    Které je blízko vašeho bydliště? Mapu i s kontakty naleznete zde: 

     

     

    Osobně vidím ve vzdělávacích komunitních centrech obrovský potenciál. Jsem nadšená z toho, že se rodiče a učitelé nesouhlasící s podmínkami daných státem spojili, a našli společně toto řešení. Jen tak se přiblížíme změně systému ve prospěch nás všech – spolupráci, hledáním vlastních řešení, budováním komunit, přemýšlením o nových možnostech. Učitelé a rodiče prokázali, že jsou činní a kompetentní v tom společně ochránit zdraví a prosperitu dětí.

    Je na čase je v tom podpořit.

     

    Za spolek Činná kompetence z. s.,

    Gabriela K.

     

    Zdroje:

    Vzdělávací komunitní centra v ČR: https://www.google.com/maps/d/u/0/viewer?mid=1PdsSDbc5WUoNuQbn82oeGUy9s7axBlym&ll=49.47547266555151%2C14.505440762644085&z=7&fbclid=IwAR1YC1adCYH762LD4JizrXrTD1XTs6xIt26KIcX-72R__IwuGVewbla30NU

    Komunitní vzdělávací centrum Teplice: https://www.facebook.com/groups/495990218287199

    Učitelky, které daly výpověď: https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/443375-ucitelky-odmitly-testy-spolecne-daly-vypoved-deti-ted-musi-ucit-reditelka 

    https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/stovky-rodicu-i-ucitelu-nesouhlasi-s-celoplosnymi-testy-zadaji-jejich-zruseni_201304040545_kbrezovska

    Ředitel školy v Troubkách se postavil vládním opatřením: https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/At-me-vyhodi-Chranim-deti-Reditel-skoly-zrusil-rousky-a-toto-se-stalo-662834 

     


  • Jak s Činnou kompetencí změnit systém

    S blížícími se volbami, čím dál více slyším od svých známých, že nemají koho volit. Za posledních
    dvaatřicet let jsme si zkusili, že mainstreamové velké strany ve skutečnosti žádnou změnu
    nepřinesou. Nezbývá nám tedy, než si vybrat mezi menším zlem a velkým zlem.
    Přitom ale ani s tím malým zlem tak úplně nesouhlasíme. Ne, že bychom souhlasili se všemi body
    programu, například:,,…radši Piráty než KDU-ČSL“. Volíme tedy něco, s čím tak úplně nesouhlasíme,
    ale je to ,,to menší zlo“.

    Co s tím?
    Menší alternativní strany, které by mohli přinést opravdovou změnu, jsou tady bohužel bez šance.
    Co vede Českého občana k tomu, aby opravdu věřil, že žádná malá strana není dost dobrá a nezvládla by přinést změnu? Jsme tak moc zvyklí na politickou propagandu posledních třiceti let, že to, co neznáme, z toho máme strach a nevěříme tomu. (Respektive nevěříme tomu, na co nevidíme
    reklamy v televizi a na internetu).
    Obecně převládá názor, že se malá strana dostane do sněmovny, a bude mít moc málo hlasů na to,
    aby mohla reálně něco změnit či ovlivnit. A proto, se raději volí velké strany. Proto tady máme pořád pár stejných papalášů, kteří si jen převlékají pláště – aby nepřišli o nabyté výhody.
    Naproti tomu, řešením by byly právě malé strany. Například více malých stran v parlamentu – jednak
    pro větší rozmanitost, a jednak malé strany nejsou spojeny se systémem. Mohly by tudíž snáze
    prosadit změny. S Činnou kompetencí by ty změny mohly být zrealizovány během několika týdnů,
    maximálně měsíců.
    Pro lepší představu uvedu příklad. Teď to funguje tak, že se politici sice mění, ale úředníci ve státní
    správě zůstávají. Proto systém nefunguje tak dobře, jak by měl. (Sami si můžete udělat obrázek, jak
    dlouho trvá například vyřídit stavební povolení).
    Naproti tomu Činná kompetence by tento problém řešila tak, že by jednoduše bylo vyhlášeno
    výběrové řízení na obsazení odborných pozic – (Čk).
    Takže například nově jmenovaný ministr by na jeho ministerstvu vyhlásil volbu pomocí Čk na
    jednotlivé odborné pozice ve vedení (např. náměstek). Volili by sami zaměstnanci ministerstva,
    protože ti o problematice a chodu úřadu ví nejvíc. Měli by tak možnost si zajistit do vedení ty
    nejkvalifikovanější pracovníky, které mají k dispozici. Naproti tomu teď je to spíše o tom, kdo se s kým zná a z hlediska odbornosti dané pozice je to opravdu problém.
    Takto by Činná kompetence mohla být aplikována postupně všude. Na ministerstvech, ve firmách,
    v zastupitelském systému obcí – zkrátka všude, kde je třeba odborného rozhodování.
    Tohle tedy vidím do budoucna jako řešení. Český občan by měl dát více šancí malým stranám, a malé
    strany by se měli věnovat více tomu, jak by změny realizovaly.

    Za tým ČK


    Gabriela Krajščáková


  • Jak tornádo probudilo činnou kompetenci v nás

    Dne 24. června 2021 se stovkám lidí na Hodonínsku obrátil život naruby. Českou republikou
    se prohnala bouře tak prudká, že to v novodobé historii nemá obdoby. A bohužel, tato
    bouře dala vzniknout ničivému tornádu – což je v naší zemi opravdu nečekané a nevídané.
    Nelze se tedy čemu divit, že nás tornádo zaskočilo naprosto nepřipravené. Ničivá přírodní
    katastrofa, o které nikdo nepředpokládal, že může přijít.
    Nechci a nebudu zde opakovat mnohokrát v médiích omílaná fakta – tento článek bych
    chtěla pojmout trošku z jiné perspektivy.
    Stát sice nabídl jistou formu pomoci – mimořádnou okamžitou pomoc – 58 000 kč,
    zvýhodněný úvěr až pět milionů, nebo daňové úlevy.
    Kromě toho na místě také dlouhodobě pomáhá armáda. (K 9.7.2021 se jedná 155 vojáků +
    technika a také lékaři).
    Na mě ale na celé katastrofě největší dojem zanechala lidská pomoc.
    Stovky lidí se vydali – klidně i přes půl republiky – s úmyslem pomoci odklízet a zabezpečit
    lidi, kteří z ničeho nic přišli o všechno. Na Facebookové skupině Pomoc Hodonínsku a
    Břeclavsku je přes 27 tisíc lidí, a kromě poptávky a nabídky pomoci tam najdete také silné
    příběhy.
    V prvních hodinách, dnech po tornádu měli všichni plné ruce práce – nejvíce asi hasiči a
    zdravotníci. Prohledávat trosky a pátrat po zasypaných lidech si mnoho z nás nedokáže
    představit ani v tom nejhorším snu.
    I přes tu nepředstavitelnou hrůzu mi opravdu vehnalo slzy do očí, kolik lidí jelo pomoci.
    Kolik lidí poslalo věci, peníze. Kolik firem poslalo materiál na opravu střech, nebo nabízelo, že
    přijedou i s technikou – vše zdarma.
    Začaly přicházet nabídky pomoci i ze zahraničí. Naprosto neskutečná solidarita, nikdy dřív
    jsem tohle nezažila a přijde mi, že právě toto jsou chvíle, kdy nezáleží na ničem (názory,
    politické preference, kterému týmu ve fotbalu fandíte… to vše jde stranou), a kdy se náš
    národ semkne jako jeden.
    Když se později vyhlásily sbírky a když začaly pomáhat neziskové organizace, měla jsem
    z toho smíšené pocity. V žádném případě nechci ponižovat jejich práci, ale pro mě jako
    člověka z venku to bylo velmi matoucí. Pár dní po tornádu v médiích upozorňovali, že
    nemáme jezdit pomáhat na vlastní pěst, že ještě probíhají záchranné práce. Že sklady mají
    plné a mají všeho dost. Že někteří jeli pomoci, a byli policií obráceni zpět a nebyli vpuštěni.
    Příspěvky na Pomoci Hodonínsku a Břeclavsku ale vypadaly jinak.
    Nevím, jestli prostřednictvím známých se ozývaly příspěvky, ať nevěříme médiím, že jsou
    lidé, třeba i starší, kterým nemá kdo pomoci. Že je potřeba úplně každá ruka. Byla jsem
    z toho rozčarovaná a zmatená. Co tedy bylo to správné rozhodnutí, poslouchat systémové
    složky a neplést se tam, nebo poslechnout srdce a jet vlastníma rukama pomoci lidem? Myslím, že v takových situacích Český národ jasně ukázal, že dokážeme být jak činní, tak také
    i kompetentní. Nevím nakolik bylo nebo nebylo potřeba organizovat – to nechci soudit a
    nehodlám znevažovat ničí práci – ale dokážeme si pomoci v hodině nejtěžší a každá ruka
    může být činná a dokáže pomoct.
    To mě naplnilo nadějí, že si jako člověk člověku dokážeme pomoct sami. Že jsme schopni
    obrovských, neskutečných věcí, když je třeba, a když chceme. Každý z nás je činný a
    kompetentní v rozhodování o svém vlastním životě a činech.
    Děkuji z celého srdce všem, kdo pomohli. Prací, materiálem, penězi, jídlem, čímkoliv. Dojalo
    mě to, a díky této katastrofě, a vám všem, mám znovu alespoň malou jiskřičku víry, že
    můžeme jako společnost a národ něco dokázat.

    Za Činnou kompetenci z.s.
    Gabriela K.

    Zdroje:

     https://www.seznamzpravy.cz/clanek/armada-poslala-na-pomoc-jizni-morave-zdravotniky-169358
    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/pomoc-tornado-morava-charita-sbirky-168273
    https://archiv.ihned.cz/c1-66948740-prvni-penize-z-verejnych-sbirek-uz-odesly-obetem-tornada-kvuli-exekucim-se-ale-k-lidem-nemusi-dostat
    https://www.novinky.cz/ekonomika/clanek/stat-vyhlasil-danove-ulevy-pro-poskozenetornadem-4036500